Přesně 9 dnů 13 hodin a 41 minut stačilo Lubošovi k tomu, aby projel na kole de facto celý Kyrgyzstán při bikepackingovém závodě Silk Road Mounatin Race.
O tom, že se závod jede, a jak jsem jako Lubošův trenér propadla DotWatchingu, abych 1) mohla Luboše ve spolupráci s ultra běžcem Martinem Nytrou (též z #Kilpi Racing Teamu) aspoň na dálku podporovat radami typu: „svítí úplněk, tak nepotřebuješ čelovku, takže můžeš šlapat do rána…“ nebo „Dokud nedojedeš toho před sebou spát nejdeš...“ apod. a 2) samozřejmě abych prostě věděla, jak se mému svěřenci daří. O tom všem jsem psala v minulém článku. Závod nakonec čítal 1 859 km a závodníci nastoupali víc než 30 000 m!
Do cíle Luboš dojel na děleném exkluzivním 5.–6. místě s Gavidem Gambuli z Itálie. Vítězem závodu se stal ošlehaný Francouz Sofian Sehili, který předepsanou trať projel za neuvěřitelných 8 dní, 14 hodin a 36 minut, a to ještě u toho stihl ztratit cca 7 hod realizováním opravy svého kola…
Z mého pohledu trenéra vím, že kdyby Luboše nezastihly těsně před startem trable s trávicím traktem a dva dny by nejel jen na smectu a endiaron bez jídla, že by klidně mohl šlapat o bednu s Axelem Brennerem (2.) a Adrianem Liechti (3.), oba pochází ze Švýcarska a stejně jako Sofian mohou ve vyšších nadmořských výškách trávit určitě víc času něž Luboš z „ostravské kotliny“. Dlouho s nimi držel krok, ale pak přišlo dvoudenní šlapání ve výšce nad 3 000 m n. m., bez jediného sjetí pod tuto hranici (vč. nocování), které navíc bylo doplněno uragánem, proti kterému se dalo sotva jet.
„To byly moje dva nejtěžší dny na biku v životě, navíc od jezera Chatyr-Kul nás poslali volnou stepí na Tash Rabat pass (3 961 m), kde to ale bylo vzpírání kola, protože tam prostě nebyla žádná cestička a jet se nedalo. Dolů to pak jet taky ještě kus nešlo, až později tam byly takový ty kozí stezky ve stráni…“, mi říkal Luboš 3. den ráno, když i po druhé noci strávené ve výšce přes 3 000 m n. m. konečně přejel poslední hřeben a sjel „dolů ke kvótě 2 500 nad mořem…“.
Tam se Axelovi s Adrianem podařilo projet lépe a získali rozhodující náskok na Luboše s Christophem Dijkmanse z Rumunska a Davida Gambuli. A posledních 100 km? Vítěz závodu popisov
al 6hodinové hike-a-bike při stoupání nejprve k jezeru Keľ-Kogur a na 3 349 m vysoký pass, který v mapách nenese žádné jméno. V cíli pak Sophian řekl, že příště si na tenhle závod vezme kolo se zadním tlumením (letos vyrazil i s pevnou přední vidlicí). Luboš osedlal fulla a podle slov Sophiana to byla dobrá volba!
MOHLO BY ZAJÍMAT: Jaký byl Kilpi Kemp běžecko-silové kondiční přípravy?
Jak trénovat na takový závod?
Když Luboš před necelým rokem za mnou přišel, jestli bych mu nepomohla s tréninkem, neváhala jsem ani minutu, i když jsem věděla, že se budu muset toho dost naučit. Svůj nejdelší závod jsem jela Vasaloppet, který je dlouhý 90 km a na lyžích je za pár hodin po všem. Trať je označená, člověk nepotřebuje nic, maximálně jen pití v bidonu, osobně jsem ani nic nejedla. Bikepacking je jiný. Tam je závodník takovej šneček, který si veze celý domeček (stan), věci do každého počasí – v Kyrgyzstánu padal i sníh, pražilo sluníčko – a hlavně si závodníci musí vézt i nějaké jídlo (mohou si při závodě dojít nakoupit, ale v Kyrgoši není sámoška na každém rohu), protože bez jídla to prostě nejde.
Takže co vlastně biker v takovém závodě potřebuje? Bylo důležité si na začátku uvědomit, a to potom promítnout do tréninku:
vytrvalost
budou dlouhá stoupání
budou ale i dlouhá klesání
bude to vysoko (hypoxie)
psychika – bude to hoodně náročné na hlavu, ale Luboš je už zkušený bikepackingář
Na jednu stranu se zdá, že je to vlastně jen o šlapání a že trénink bude jen o najíždění kilometrů. Jenže při najíždění kilometrů v nízké intenzitě člověk moc tělo nepřipraví na pocit hypoxie. Navíc když ten kopec bude sakra dlouhej, tak i tam se prostě vyplaví laktát a svaly budou muset umět s tím pracovat, jinak se zakousnou a Luboš se zastaví, v horším případě scouvá zpět do údolí… Když jsem mu začala do tréninku sázet rychlé tréninky a chtěla, aby srdeční odezva byla vyšší, než nějakých usmolených 165 tepů, oponoval mi, že to pak „žere moc jídla“ – to ano, v takovém závodě ano, ale v tu chvíli byl na dvouhodinovém tréninku, takže jsem mu jeho tezi k trénování vymluvila (chvilku mi to teda trvalo, ale klaplo to) a pokračovali jsme v zamýšleném tréninku. A naučili srdíčko zase i tepat víc než 160 úderů za minutu.
Že budou závodníci kolo vzpírat jsme samozřejmě netušili, ale už jen představa dlouhého sjezdu na kole, a to nemusí být ani bůh ví jaký terén, tak je jasné, že jezdec musí mít zpevněný střed těla, aby dobře držel balac na kole a samozřejmě potřebuje silné ruce, když se bude pořád opírat o řídítka v mírném předklonu. O silných nohách se samozřejmě nebavíme, to je jasné. Takže silový trénink taky nesmí chybět.
Sečteno a podtrženo – vytrvalost, síla, rychlost, tedy všechny základní složky tréninku musely být součástí našeho mixu. O flexibilitě – protahování nemluvě, to je samozřejmostí. A to i s tím, že Luboš pravidelně chodil na fyzio a měl k tomu ještě své kompenzační fyzio cviky. Nazapomínali jsme ani na techniku jízdy v terénu – Luboš měl psané tréninky, které má strávit na singl trailech, aby prostě uměl jezdit na kole.
Kolik čeho?
Největší dilema pro mě bylo, kolik hodin tréninku týdně. De facto na takový podnik je skoro všechno málo. Samozřejmě jsme vycházeli z čísel Lubošových minulých let, kdy ale intenzita byla na bodu minima a my ji potřebovali přidat. Protože ale Luboš je normální smrtelník, který chodí do práce, tak jsme měli čas omezený prací a také rodinou. Začali jsme tréninkem nejprve 5x týdně se dvěma dny volna, nejprve jsme do daných tréninkových dnů přidali druhé jednotky tréninku a až na jaře přidali ještě 6. tréninkový den a jeden byl prostě úplně volný. Ve všední dny Luboš trénoval dvoufázově – před prací a po práci, většinou cca 3 hod / denně a o víkendu měl na programu dlouhý trénink, ale jen jeden.
Od začátku jsem věděla, že nechci, aby Luboš jen jezdil na kole, takže jsme do tréninku míchali #běh delší výšlapy #NordicWalking či #koloběžku. Také jsme řešili, jak trénink koncipovat v těch ošklivých podzimních a zimních plískanicích, ale naštěstí nám zima přála a bylo možné lyžovat (#BěhNaLyžích) i v nížinách. A nejen na horách, což nám dost usnadnilo situaci.
MOHLO BY ZAJÍMAT: Zlepšit zdraví a výkonnost? Kompenzace pohybu pohybem
Vzhledem k pracovním povinnostem, resp. limitu dovolené si Luboš nemohl dovolit odjet nikam do Alp do vyšší nadmořské výšky na více, než 4 dny do Bormia. Vyzkoušel si jednu noc na Passo d,ello Stelvio v necelých 3 000 m n. m., to bylo vše. Výjezdy na italská passa zvládal dobře i ve společnosti mladých rychlíků, a i noc nahoře mu nečinila žádný výrazný problém. Nicméně nadmořská výška na trati byl takový čertík, o kterém jsme moc nevěděli, jak moc vyskočí z krabičky. Nevyskočil!!!
Dvakrát si v průběhu přípravy vyzkoušel jízdu non-stop – jednou na lehko, podruhé pak na těžko, když dělal support Martinovi Nytrovi při jeho podniku Hranice
Luboš do Kyrgyzstánu odletěl týden před závodem kvůli aklimatizaci. Ta se celkem povedla a jediná vada na kráse byly jeho předstartovní nevolnosti, které se protáhly na první dva dny závodu. Nicméně psychicky a následně i fyzicky se s tím popral na výbornou a odměnou mu je skvělý výsledek na tomto extrémním podniku.
Před odjezdem Luboš říkal, že když bude do TOP 10, bude to úspěch a bude spokojený. Dojel na 5. místě a jen kousek za pódiem!
A já si dovolím (ne)skromě domnívat, že náš tréninkový kokteil povedlo namíchát a protřepat „správně“. I když jsem tajně doufala v bednu!
Díky za tuhle skvělou zkušenost, byla to opravdu náročná, ale parádní jízda!
Teď už ale držíme palce Martinovi Nytrovi, který dnes (24. 8. 2021) startuje na Ultra Trail du Mont Blanc! Jsem ale ráda, že nemusím být zas chvilku DotWatcherem...
コメント