Yop, omlouvám se všem čtenářům, kteří čekali a nemohli se dočkat žádného příspěvku na blogu. Prostě toho bylo nějak moc a nějak to nešlo, což mě mrzí, ale snad jsem zpět!
Začneme teda trochu oddychově, žádný tréninkovým zápřahem, ale dovolenou. Tu potřebuje každý, i trenéři a instruktoři sportu. To, že jsem potřebovala se jet vyspat na vyhřátou pláž, jsem věděla už relativně dlouho, ale naše nabité kalendáře pořád říkaly něco jiného… Až se najednou otevřelo týdenní okno, kdy bylo možné odjet. Takže v pondělí jsme se rozhodli a v pátek letěli. Destinace byla na Vénovo přání Tenerife – ono to i poměr cena výkon vycházelo velmi zajímavě, a ten pán je do toho ostrova zamilovaný, a mně to bylo jedno, hlavně se vyspat na pláži!
Sbaleno a fičíme. V odletové hale v Praze dozvídáme, že na Tenerife je v 9 hod dopoledne 7°C. Při výstupu z letadla v cílové destinaci se ihned vracíme do reality, že opravdu jsme téměř na Obratníku Raka a tedy, že v Praze měli nějakého šotka. A jsme tady správně, ohřejeme se, možná až moc! Nicméně se ocitáme v botanické zahradě. Z fauny jsme potkali leda přimrzlou ještěrku na vrcholu Teide, jinak veleještěrku modroskvrnou, krkavce a netopýry (ty jsem fotit nestihla). Ale kytiček a rostlinek, nepřeberně...
Plán na týden je jasný, nic moc neřešit, vyspat se na pláži a dobře, kousneme toho Teiďáka, jak Véna přezdívá nejvyšší hoře Španělska a třetímu nejvyššímu (ode dna moře) stratovulkánu na planetě – Pico del Teide (3 718 m n.m.). První dva dny opravdu spíme a trochu se smažíme (i víc, než jsme úplně chtěli). Ne že by to nešlo ještě nějaký den vydržet, ale zvědavost je větší. Ostrov je jedna velká botanicko-geologicko-geomorfologická zahrada, takže by byl hřích nevidět něco trochu víc než jen černou pláž, která navíc ukrutně pálí a špatně se po ní chodí. Takže si za 80 € na 3 dny půjčujeme skútr 125 (mohli jsme mít fáro za 75 € na stejnou dobu, ale to nám nepřišlo tak akční) a vytahujeme mapu, kam vyrazíme jako první.
Deštný prales v pohoří Anaga
Prst ukazuje na deštný prales v oblasti Anaga, tudíž z našeho Puerto de la Cruz na severu ostrova vyrážíme na severovýchod. S vyhlídkou, že v deštném pralese zmokneme, bereme do batůžku pláštěnku a malou sváču a jedem. Deštný les nezklame a opravu se rozprší. Není to nic strašného, ale prostě jsme mokří. Je to opravdu vtipné. Deštný les začíná i končí prvním / posledním stromem, a ihned navazuje polopouštní vegetace. Ano, Tenerife je známé, že na tak malém kousku Země se vystřídají téměř všechny klimatické i vegetační pásy a přechody mezi nimi jsou opravdu „u kamene“.
K PŘEČTENÍ: Kilpi Tréninkový kemp OCR ve Španělsku
Projdeme si značenou asi 3km stezku, která byla zbudovaná v dobách dávno minulých a jedeme na jih pohoří Anaga se podívat na tu „skvostnou“ bílou pláž – Playa de la Teresitas – která je vlastně umělá. Moc nás nenadchla, klasická komerční pláž, nic víc, nic míň, a ještě se přihnala průtrž mračna. Aaaa, palmy nejsou úplně dobrým deštníkem a plátěná střecha už vůbec ne. Takže mokří skáčeme na náš moped a šupajdíme na večeři.
Pirátská vesnice Masca, Los Gigantes a kaldera Cañadas
V různých průvodcích se píše o jakési „tajemné“ soutěsce s 600m převýšením u vesnice Masca, kde žije asi 90 lidí a je to prý pirátská vesnice. Véna chtěl soutěsku proběhnout, bohužel ale je do ní přistup možný jen s guidem, a ještě navíc jen v sobotu, a to my jsme prostě minuli. Tak cíl naší další mopedové vyjížďky byl daný. Jedem se podívat aspoň do první poloviny kaňonu a do vesnice. Cestou se ještě stavíme pozdravit nejstarší Dračí strom na ostrově, za což bychom měli zaplatit 5 €, tak se spokojíme s pohledem na trochu mladšího exempláře. Jak později pochopíme, Dračí stromy na Tenerife rostou všude, jen nejsou tak staré, a tak vypadají trochu jinak.
MOHLO BY ZAJÍMAT: Základ pohybu? Bez síly to nepůjde!
Přejede se pass ve výšce 1 200 m n.m. a člověk je v jiném světě, po ostrých kopcích se válí mraky, do vesnice ani není vidět, jen sem tam prokukuje nekonečně se klikatící silnička. Sjíždíme dolů trochu s obavou, jestli nás ta stopětadvacítka nahoru vyveze anebo jestli budeme muset tlačit a při tom se nemůžeme vynadívat na krajinu kolem – to se nám vlastně dělo vždy a pořád – chvíli láva, chvíli tuf a pemza, chvíli stromy, pak zas jen kaktusy a třeba taky nic. Masca je přezdívaná jako Tenerifské Macchu Picchu. To sice úplně neumím posoudit – tam jsem nebyla, ale co znám z obrázků, tak asi jo! Náš prskolet se statečně popral s tím závratným kopcem a pokračujeme na obhlídku Los Gigantes – 600 m vysokých útesů, které ční z moře. Trochu v nás hlodá touha jet se na lodi podívat na delfíny a velryby, ale je už dost pozdě, abychom se stihli vrátit, kus cesty to ještě máme – ten den jsme najeli téměř 200 km! Takže velryby na nás čekají na příště, stejně jako pirátská stezka v Masce.
Pilot vede naši formuli 1 sice delší za to úplně boží cestou – přes kalderu Cañadas del Teide. Jedem si omrknout, kam se poškrábeme zítra! Pár zastávek samozřejmě uděláme, abychom si prošli naučnou stezku okolo pradávných sopouchů, kterými si dědové Teiďáka upustili páru a odplivli! Trochu si připadám, jak Alenka v říši divů. Tolik barev, rychle se měnící vegetace, chvíli kaktusy, pak borovice, nakonec i rozklíčujeme, že ty záhadné aromatické stromy s loupající se kůrou jsou opravdu eukalypty. Pořád je na co koukat a moped je skvělý v tom, že jde z něj fotit na všechny strany. A navíc ve vyšší nadmořské výšce jede pomaleji, tak i focení je snazší… V kaldeře jsou de facto úplně rovné silnice „zakončené“ skalnatou stěnou, silnice vede polopouští až pouští, stejně jako v Americe, takže představa Divokého západu je nasnadě.
PŘEČTI SI: Atletická ABeCeda
A jestli si myslíte, že jsme nezmokli, tak zmokli! Aspoň třikrát! Na Kanárech se prostě díky severozápadnímu proudění vzduchu vytvoří bílý mrak v rozmezí 1 000–1 800 m n.m. a když jím chce člověk projet, tak chca nechca zmokne.
Pico del Teide 3 718 m n.m.
Poslední den, máme našeho mopeda a plán je jasný – vyšlápnout na vrchol a podívat se do kráteru sopky. Vyrážíme až odpoledne, abychom byli u horní stanice lanovky (cca 700 m a 200 m výškových pod vrcholem) až po 17. hod, kdy už by tam neměli hlídat strážci, kteří kontrolují zakoupení permitu. Permit je dlouho dopředu vykoupený, takže i kdybychom chtěli, neměli jsme šanci jej na náš termín koupit.
Vzali jsme to ještě oklikou přes El Esperanzu, abychom viděli zas něco nového, zas úplně jiné barvičky, krajinu a Teiďák z jiného úhlu pohledu. Zajedeme k astronomické observatoři, a pak už parkujeme ve 2 300 m n.m. zavážeme tkaničky, zkontrolujeme, že máme v batůžku čelovku a teplejší bundu a vyrážíme. Nejdřív šlapeme po úplně žluto-bílém písko-štěrku a dohadujeme se, jak se stalo to a tamto – jakože, jak se stalo, že támhle je takový velký černý šutr – přiletěl nebo se přikutálel? A jak se stalo, že je támhle to tak a ne onak. Prostě nás to baví. Abych nezapomněla, velké černé šutry jsou nazývány lávovými vejci, mají 2–3 m ve svém vejcoidním vyšším průměru a přikutálely se. Široká cesta končí na Montaña Blanca ve výšce 2 748 m, a pak už pokračuje jen stezka mezi kameny a lávou… K vrchní stanici přicházíme okolo 18. hod, tedy v době, kdy už by tam žádný strážce být neměl, ale pobíhají tam lanovkáři, tak chvilku okolkujeme a rozhlížíme se po kraji. Chtějí nás strčit do lanovky, že prý už zavřeno a v 18 hod jede poslední dolů, abychom tam nezůstali. Tak jsme je ujistili, že jdeme pěšky a že je to v pořádku. Lanovka odjíždí a my můžeme vyrazit na poslední 700m úsek s převýšením něco málo přes 200 m.
I když jsme na 28° zeměpisné šířky, pěkně tu fičí a páří se nám od pusy. Sopka dýchá, sirovodíkové obláčky jsou hezky viditelné, sem tam i trochu cítitelné a když se přiloží ruka ke správné díře, tak se hezky ohřeje, ale i navlhne… Všude jsou vidět seizmografy pro vulkanology. Ale výhled je neskutečný. Vidět všude dokolečka dokola okolo sebe se na moc místech nepoštěstí. Čas ale tlačí a naše letní oblečení taky není zrovna ideální, takže pár fotek a „hurá“ na cestu dolů. Jak ráda bych to běžela. Poskakovala po kamenech a byla dole o půlku rychleji než s batohem na zádech. Čelovky jsou samozřejmě nutné. V 10 večer sedáme na mopeda, je nám lehce zima a vůbec se netěšíme do toho mraku – ten se ale rozplynul a jupí, dneska jsme nezmokli! Véču nestíháme, takže rovnou zaplouváme do pelechu.
Ráno vracíme naše vozítko, zamáčkneme slzu a jdeme se ještě poválet na pláž a povozit ve vlnách. Večer nějaké to korzování po městě a pak už jen jedno půl dne a prý musíme zpět do chladné Evropy.
Na všech cestách i necestách mě doprovázely oblečky od #kilpi, samozřejmě. Dost z nich byly i vzorky na příští rok a rozhodně se máme na co těšit! Batoh #glacier je v nabídce už nějakou dobu, a osvědčil se znovu parádně! Běžecké triko #ameli doznalo pár drobných, za mě, pozitivních změn a velmi se mi při aktivitách jako hike na Pico del Teide osvědčilo! #aileen je prostě super vypadající, lehoučké, větrá a přitom i v tom nepříjemném studeném větru na kopci chránilo. Bundička z Kinder vajíčka (myšleno, že je sbalená tak malá, možná do oříšku pro Popelku by se taky vešla) #tirano je zas o kousek lepší a přitom vítr nemá šanci. A na mopedu? Tak tam #hurricane udržel teplo těla a ze mě se nestal rampouch, ani při nočním návratu z Pico del Teide, kdy teplo rozhodně nebylo a od pusy se nahoře v kaldeře pářilo, a já frajerka neměla žádnou péřovku, jen pár triček...
Věřím, že jsme tam nebyli naposledy a všem vřele doporučuju! A pokud se nemůžete vynadívat, tak víc fotek najdete tady:
Comments