Po téměř dvou letech plánování a příprav se nám s kolegyní Laďkou povedlo zrealizovat tréninkový kemp ve Španělsku. Proč ve Španělsku? Protože je tam hezky a na jaře už teplo na trénink, a navíc u Malagy se nachází Mike´s Gym – jeden z top areálů OCR překážek vůbec.
Jak to celé začalo?
Když pominu to, že Laďku jsem nejdřív učila lyžovat v rámci studia na UK FTVS a pak jí vedla Bc. práci zaměřenou na pozitiva běžeckého lyžování pro trénink horoslužebníků a díky tomu se tedy známe již slušnou řádku let a také již pár úspěšně proběhnutých kurzíků, které jsme společně zorganizovaly, tak začátek OCR kempu v Malaze byl úplně prostý: Laďce se tam před dvěma lety na její dovolené tak líbilo, že jsem jí řekla: „Omrkni ubytko a jedem…“ Nejely jsme, neb přišla uzávěra všeho díky C-19. Původní březnový termín jsme tedy odpískaly a naplánovaly nový, říjnový, ani ten ale nebyl ten správný, aby se dalo odjet. Takže až napotřetí se nám podařilo odjet se skvělou partičkou sporťáků!
MOHLO BY ZAJÍMAT: Základ pohybu? Bez síly to nepůjde!
Technika, práce s vlastním tělem a samozřejmě Mike´s Gym
Jak už je na našich kurzech a kempech zvykem, většina aktivit je zaměřená na techniku pohybu, ani ve Španělsku tomu nebylo jinak. A protože OCR závody mají dvě základní složky – běh a překonávání překážek, i k program kempu byl zaměřený na obě tyto „disciplíny“. Laďka přes cvičení své oblíbené kalistheniky, ve které je fakt dobrá (6. místo na MS ve workoutu) všechny účastníky cvičí a samozřejmě opravuje v práci se svým tělem, aby pak byli schopni překonávat překážky při OCR závodech. Za mnou pak jdou běžecké tréninky, ve kterých různě variujeme atletickou ABeCedu.
Snad veškerý program probíhal na pláži, abychom si řádně užili šplouchající vlny! Jen dvakrát jsme nebyli sportovat u moře. Poprvé, když jsme vyrazili na celý den do Mike´s Gymu. A podruhé, když byl v plánu výběh na nejvyšší vrchol Sierra de Mijas – Pico Mijas (1 150 m n.m.). A ještě potřetí, když jsme v odpočinkovém dni vyrazili na tzv KPČ na Gibraltar…
Mike´s Gym je slušně velký areál překážek OCR typu – prostě různých prolejzaček, ze kterých se dá lépe, či hůře spadnout, odřít se, utrhnout si puchejře či mozoly a vůbec se zničit fyzicky. Museli jsme „podstoupit“ tamní Introduction session s místním instruktorem, což nebylo z našeho pohledu 1) úplně nezbytné, vzhledem k tomu, že Laďka areál velmi dobře zná a za 2) trochu zmatečné, neboť nebylo řečeno, jak to bude probíhat. Naše domněnka, že si areál projdeme a ukážeme co, kde a jak se nejdřív nepotvrdila a instruktor chtěl, abychom si vyzkoušeli přeběhy a výběhy kopců a úvodní překážky. Když ho začal tlačit čas, už nechtěl, abychom si to zkoušeli… no divně uchopené, ale nenaděláme nic, prostě trochu business.
Následně jsme se už mohli rozprchnout, kam jsme chtěli – naše skupina zůstala samozřejmě kompaktní, společně jsme trénovali a zkoušeli taktiku překonávání rozličných překážek, spoustu jsme jich nevyzkoušeli, neboť na to již nebyl čas a síla. Ti, co ještě nebyli dostatečně zničení si na závěr dali Monkey fly nad bazénkem, aby si utrhli mozoly i oni a nezáviděli těm ostatním…
Rest day na Gibraltaru
Gibraltar se nachází něco přes hodinu jízdy autem z Mijas, kde jsme bydleli. Tak by byla škoda si takové KPČ nedopřát a nepodívat se do Británie, aniž by člověk musel přes La Manche. Gibraltar má spoustu zajímavostí, hraničním přechodem ze Španělska počínaje (hraniční linii tvoři runway místního letiště), přes horopis (jedná se de facto pouze o skalisko) a geografickou polohu, která jej předurčila k vojenské historii až po přidrzlé Makaky, kteří jsou neskutečně šikovní a vše, co šustí kradou! Protože jsme sporťáci, žádnou lanovku nevedeme, a pěkně po svých. Navíc, abychom toho viděli maximum, tak jsme to vzali horší a za to o hodně delší a náročnější cestou, takže ve dne odpočinku jsme nachodili asi 20 km a nastoupali nespočet metrů. Vždyť jsme chodili nahoru a dolů a když bylo moc vedro, tak jsme se schovali do nějakého bunkru anebo i do několik kilometrů dlouhého tunelu s válečnou historií…
Půldenní výběh na Pico Mijas
Nebyl by to pořádný tréninkový kemp, kdybychom nevyběhli do místní přírody a jen se snažili teoretizovat a lehce cvičit techniku běhu na pláži, byť v písku je to pořádná makačka. A výběh na zdejší nejvyšší vrchol se samozřejmě nabízí, to dá rozum. Podle mapy i nějakých průvodců bylo jasné, že se bude jednat spíš o kozí stezky, a to se také naplnilo.
Výběh s kilometrovým převýšením byl pro některé prvním takovým počinem – klobouček k dolů! Takže jsme byli i docela rádi, že cestou zpět navigace nebyla zcela přesná a museli jsme hledat cestu v místní macchii. Sice nám cesta trvala asi trochu déle, ale všichni jsme svorně šli pěšky a nikdo nevlál na ocase skupiny. Jen škoda, že se nám nepodařilo vyběhnout dřív, abychom se stihli vrátit před největším popoledním slunkem, to nás trochu uvařilo. Únava byla značná, ale všichni byli spokojení, že si užili den v pěkné přírodě bez lidí, a navíc překonali sami sebe! Jen teda ten vrchol zas tak krásný nebyl (místní železobetonová stavba jej dost hýzdí, ale s tím nic člověk neudělá). Aspoň jsme cestou sebrali ten jediný odpadek, který jsme našli – totiž napůl vyfouklý (nebo nafouklý?) balonek ve tvaru dinosaura. Tak jsme ho vzali jako maskota na výlet až do ČR!
Díky moc všem za parádní výkony a jak by řekla jedna účastnice „zájezdu“:
Bylo to boží, děcka“!
Těšíme se na další podobnou akci! Nebojte, už s Laďkou střádáme plány.
Samozřejmě děkujeme partnerům, kteří nám pomáhají ve sportovních aktivitách!
Laďka & Martina
Comments