Poslední půl rok nebyl zrovna optimální, ale co tě nezabije, to tě posílí… takže budu silná asi jako silnice. A budu moci všem svým svěřencům a lidem okolo sebe předat ještě víc! Ale pěkně popořádku…
Covídek
Vánoce byly pozitivnější, než jsme si přáli… Dlouho jsme jako rodina odolávali (i přesto, že mamka pracuje ve špitálu), až to stejně dopadlo. V ten nejlepší čas – 23.12. přišla mamka s pozitivním testem. Otázkou bylo, co teď, jestli se distancovat, ale prostě prožít Vánoce s těmi nejbližšími. Rozhodla jsem se pro ty nejbližší. A protože jsem byla opravdu dost unavená, tak jsem svou karanténu prospala (mamka ostatně měla dost podobný průběh). Takže jsem v této době, kdy se dalo relativně se scházet, musela žádosti o výuku odmítat – 1) jsem byla v karanténě a za 2) chybělo bílé studené, na čem se lyžuje… Ale jo, trochu jsem si odpočinula…
Pak přišlo opětovné zavření vleků a restrikce na setkávání a já se rozhodla, že letošní kempy budu muset odpískat:
Jsem přesvědčená, že aby výuka byla aspoň trochu účinná, musí být delší než hodinu či dvě. To ale nezvládnu udělat, když není kde si s klienty – s Vámi – sednout, odpočinout, najíst se, ohřát se a probrat Vaše úvahy či nejasnosti teoreticky v klidu v teple. Ať jsem nad tím přemýšlela, jak přemýšlela, nedávalo mi to smysl. A moje teze mi potvrdilo pár individuálních lekcí, kterými jsem vypomohla Ski Centrum Šafář.
Kdybych učila někde v lese, kde není promenáda lidí, tak se klidně do skupinové výuky pustím, ale v době, kdy bylo shromažďování zakázané, mi nestálo za to riskovat, že vystavím klienty – tedy Vás – nějakým nepříjemnostem a sebe pokutám (bohužel na horách udavačské případy poměrně hojné…).
Kdo z mých dosavadních klientů chtěl a poslal mi videa, dostal bezplatnou zpětnou vazbu v podobě video-analýzy a doporučení, co a jak zlepšit.
Nešťastná plotýnka
Když nám v půlce ledna Krakonoš konečně nasypal kus své peřiny a já se oklepala ze spavé nemoci, nohy opravdu svrběly. Vyrazila jsem na skatový „švih“ v Harrachově. V nižších partiích bylo lehce po oblevě, rychlý, utemovaný sníh s krásným manšestrem. Při sjíždění dolů od můstků jsem chytla vítr do tváře a adrenalin se začal vyplavovat. V tom mi ale blesklo hlavou, že dole pod tou nepříjemnou zatáčkou k Mumlavě ke stadionku vlastně sáňkují děti… Chci přibrzdit kristiánkou na pravou stranu, jenže jedna lyže se kousla ve varhánce, s nadlehčení strhávám lyže doleva. Lyže se sice otočí do požadovaného směru, ale nezatížené hrany mi podjedou a já tvrdě dosednu… Grrr, to jsem jelito, nadávám si, ale zvedám se, opráším se a odjíždím objet stadion a pak už hurá na hřebeny. Odjela jsem si krásné a pohodové 2 hodiny – pro začátek po nemoci to je tak akorát. V noci mi ale nejde schoulit se do klubíčka – jak kdybych měla natažený sval kdesi uvnitř levé půlky zadku a ráno se mi trochu hůř oblékají ponožky. Njn, dosednutí bylo tvrdé, a obražený sval prostě bude chvíli bolet.
V dalších dnech jsme s kamarády vyrazili několikrát na skialpy – skákali mezi smrčky v prašanu po kolena, přešli přes umrzlou Sněžku (no to nebylo zrovna skvělý, ale nedalo se toho moc dělat) a kromě toho, že se mi špatně obouvalo do bot nebyl žádný problém. Až po cca 10 dnech od upadnutí jsem škubla nohou a kdesi uvnitř levé půlky mě píchlo, a mně proběhlo hlavou, že se mi to tam někde přetrhlo. Ale vstát jsem opatrně mohla, mohla jsem chodit, ale to obouvání bylo opravdu za trest. Do lyžáků jsem se bez slz na krajíčku nedostala. Takže jsem lyžování odpískala a šla se projít – 2hod svižná procházka nebyla problém. Druhý den byla situace dost podobná, jen jsem se rozhodla pro výuku kamaráda. Trochu mi nafoukalo pod kalhoty a já díky křečím v celé levé noze nevydržela sedět v autě cestou domů…
Jenže co teď, kam teď? Trutnovský okres zavřený a já jsem v náchodském, obě nemocnice jsou zarovnané po střechu, nikdo moc nečeká na můj pocuchanej zadek, kterej není nepřežitelný…
Známý z RTG v Náchodě neměl s předpisem antoflogistik žádný problém, ale rovnou mě pozval k sobě do služby a udělal zběžný UZV, na kterém našel mírný hematom u sedacího hrbolu a potvrdil tak mou domnělou diagnózu o mikrotraumatech ve svalech v obl. dna pánevního a kyčle. Jen to celé mělo jednu vadu, že na mě prostě žádná antiflogistika na tlumení bolesti nefungují. Tudíž jsem v noci hodně špatně spala a musela jsem na záchod. Unavená, bolavá, ospalá jsem se zvedla a v tom jsem cítila, jak se mi zhoupnul tlak (jo, občas se mi to při rychlém vstanutí stane), tak jsem se opřela o futra… Pak mě silně píchlo v té mě zapeklité půlce zadku a já se postupně začala probírat na studené a tvrdé podlaze. A vůbec jsem nechápala proč ta postel studí a je tak tvrdá. To už se přiběhl podívat pán domu, jestli jsem jim zbořila celý barák anebo jen půlku, když to byla taková rána. Naneštěstí se mi do trajektorie pádu připletla dětská dřevěná židlička, kterou jsem trefila nosem. Do rána jsem zastavovala krev z nosu a ležela jen na břiše. Tuhle polohu jsem nemohla změnit 2 noci a 2 dny. Jen mě vždy odvedli na záchod, jinak leh na břiše i při jídle.
A pohled na mě byl jen pro otrlé... Děkuji Lence, která ze mě udělala super indiána, ale obličej mi neotekl a ani se moncly moc neroztekly!
Týden jsem nemohla sedět, jedla jsem ve stoje, ale chodit jsem mohla za 2 dny! Když jsem za týden byla schopná sedět, vyrazila jsem konečně taky dom a domluvila se svou „ovečkou“, která pracuje na RTG v Trutnově, jestli mi udělá důkladný UZV, ať víme, kde je opravdu problém. Nenašla nic, a tak jsme vymyslely magnetickou rezonanci. Když ale při snímkování oblasti kyčle nebylo nic patologického vidět, rovnou mě tam šoupli zpět a posvítili si na bederní páteř. A byli jsme doma – 1,5cm výhřez ploténky L5/S1. Díky Naty!
Hned druhý den jsem šupajdila na neurologii, kde jsem byla trochu za exota 1) s takovým výhřezem mi nedělá problém ujít 12 km, jen se mi blbě oblíkají ponožky, 2) má odpověď na neurologovu otázku jaké mé zaměstnání samozřejmě bylo, že učím na UK FTVS a konkrétně učím lyžování, což nějak nemohl pobrat a pak už se radši moc neptal. Při pohledu na snímky mé páteře mi pověděl, že kdyby se to měl jen trochu zhoršit (a vyjmenoval symptomy, které by mě mohly postihnout), že mám okamžitě přiběhnout, i třeba ve 2 ráno, že by mi klidně mohla ochrnout noha ale také svěrače a oblast pánve. A že taky nemusím ani chodit do TU, že klidně můžu jet rovnou do HK na neurochirurgii, že tam moje snímky už mají…
To jako, že mě posílá pod sklapel? Ne to ne, vždyť mi skoro nic není, jen prostě při předklonu nedám hlavu na kolena…
Domluvili jsme se na cestě rehabilitace a pak se uvidí. Krom vlastní RHB, kde jsem cvičila pod dohledem super paní, jsem si něco nastudovala, pořídila SM systém a poměrně rychle rozcvičila tak, že běhám, jezdím na kole i v terénu po horách a po kopcích a už zase udělám hluboký předklon. Ještě to úplně 100% není, ale když nebudu hajdelák a budu cvičit víc (jak bych potřebovala) a nebudu tolik sedět u PC, tak to bude cajk!
Toto beru opravdu jako pořádný políček za to, že jsem místo výuky lyžování (která díky restrikcím nemohla přijít) zůstala v době covidové u PC, kde tělo jen strádá a je vysáváno modrým nepříznivým světlem! Pozor na něj a šup ven sportovat – relaxovat!
Jsem nesmírně vděčná za to, že se s tím mé tělo popralo, jak popralo, že jsem mohla vést tréninky, školení trenérů, Kilpi kemp v Harrachově, dětské tréninky či tábor de facto bez omezení (holt vysoký skipping či koleso při atletické abecedě ukazuji jen na zdravé noze). O tom ale příště! Děkuji všem, kdo mi pomohli se rychle oklepat! A jedno pozdravení z bikovačky ve Francii v Alpách!
Comments